Jdi na obsah Jdi na menu
 


TÁBOR SMRT! A UTRPENÍ

21. 5. 2015

7.května se konal pietní akt u příležitosti osvobození Lomnice u Rýmařova Rudou armádou. Tento akt se konal v místě zajateckého tábora.

Fotografie jsou zde.

Tady je malá ukázka z knihy

(půjčit si ji můžete v knihovně MěV KSČM Bruntál) 

TÁBOR SMRT! A UTRPENÍ

(Historie zajateckého tábora v Lomnici u Rýmařova) (VÁCLAV ŠTĚPÁN)

Jsou místa, kam člověk rád zavítá, kde se mu líbí. K takovým patří i jižní okraj obce Lomnice u Rý­mařova. Každého, kdo sem přijde, upoutá pohoda krajiny. Silnice od Dětřichova nad Bystřicí běží hlubokými lesy, přechází železniční trať a vytváří pak spolu s ní ostrý úhel, táhnoucí se až k Lomnici. Rostou na něm jenom malé stromky a tráva, takže poskytuje od přejezdu pěkný výhled. Často je mož­no spatřit i Uhlířský vrch. Podél silnice i železnice však pokračuji lesy, napravo vysoký mohutný starý les, nalevo mladé smrčky, jejichž barva vesele oživuje krajinu. První domky Lomnice, rozběhlé i do vršku nalevo od ní, vítají návštěvníka a zdají se být již na dosah ruky. Tady je opravdu klid a mír, řek­ne si každý.

Byl tu vždycky? Rozhodne-li se návštěvník jit dále k Lomnici (a teprve potom zjistí, že její první domky jsou přece jen ještě několik set metrů vzdáleny), uvidí pojednou v onom úhlu napravo od sil­nice nevelké zbytky jakýchsi staveb, napůl již zarostlé trávou a stromky. Leckdo neodolá zvědavosti a využije odbočující cesty, aby si je blíže prohlédl. Zůstane v podivu stát nad masivními betonovými podezdívkami, nad schody, které vedou do zasypaného sklepa, nad hlubokými, vodou naplněnými šachtami, o jejichž účelu marně dumá. Co to tu bylo?

Jen málokdo ví, že stojí na místě strašlivého utrpení mnoha set a tisíců lidí. Na místě, kde zhasl mnohý nadějný lidský život, kde hlad, bída, nemoc, rány a smrt byly denními hosty. Kde několik desí­tek lidi (dají-li se nazvat vůbec lidmi) se stalo všemocnými pány nad životem a smrtí stovek jiných. Neboť zde rozestře! své temné sítě fašismus, aby tu oddělil ty, jež nazýval svými nepřáteli, ód života a společnosti označením příslušník zajateckého tábora číslo to a to.

Pětačtyřicet leť jíž uplynulo od těch dob. Návštěvníku je zde připomínají jen ty zbytky. Jsou však opravdu jenom ony jedinou připomínkou? Kam se poděli a kde se skryli vrazi z tohoto tábora? Hřbi­tov s hromadným hrobem jejich obětí není odtud daleko. Nepřipravují se znovu na zřizování tako­vých hrobů? A nenajdou se i dnes takoví, kteří by chtěli postavit tyto tábory, aby v nich mohli opět využívat otrocké práce těch, kteří jsou v jejich očích „nepřátelskou méněcennou rasou"?

Aby si lidé uvědomili, že fašismus dosud nepřipomínají jenom zbytky jeho mučíren, proto byl na­psán tento článek.

Dosavadní malá znalost existence a dějin lomnického zajateckého tábora se odrazila plnou měrou í v literatuře, dotýkající se tohoto tématu, takže bylo nutno při práci se spolehnout především na pra­meny. Protože jsem byl ve své práci časově omezen, nemohl jsem využít pramenů pocházejí­cích od vojenských orgánů, jimž správa tábora podléhala. O nich ostatně ani nevím, zda něco, co se týká přímo lomnického tábora, obsahují. Bylo nutno využít především těch pramenů okupační sprá­vy, které byly nejsnáze k dispozici a dotýkaly se rovněž nějakým způsobem problematiky zajatců a lom­nického tábora.

Poměrně málo materiálu (jen některé vyhlášky, týkající se zdravotních poměrů v zajateckých tábo­rech) jsem nalezl v těch materiálech bývalého říšského místodržitelství pro Sudety v Liberci, které Jsem prostudoval. Více materiálů obsahují spisy bývalého župního lesního úřadu v Liberci. Jsou v nich opět vyhlášky a nařízení o poměrech v zajateckých táborech, opatřeních proti útěku zajatců, o zacházení s nimi. Konkrétních zmínek o táboře v Lomnici je několik. Fondy bývalého župního vede­ní NSDAP v Liberci mají rovněž některé zprávy, které sice přímo s táborem nesouvisejí, ale jsou dob­rým podkladem pro dokreslení hospodářské a politické situace, za niž tábor vznikal.

Spisy bývalého úřadu vládního prezidenta v Opavě obsahují zajímavé doklady o zdravotních a vyži­vovacích poměrech v zajateckých táborech, o využívání pracovních si! zajatců a totálně nasazených cizích příslušníků a „péči" o ne. Nejvýznamnější zprávy však obsahují dochované spisy bývalých lan-drátů ze sev. Moravy. Úřady landrátů v Rýmařově, Opavě a Krnově obdržely během své existence četné dokumenty o právním postavení zajatců, styku obyvatelstva s nimi, směrnice pro jejich střežení a pro boj proti „nepřátelské činnosti" zajatců, nařízení o „zlepšení" poměrů v zajateckých táborech aj. Ty­to dokumenty se zachovaly a jsou pozoruhodným pramenem k ilustraci doby. Konkrétní zprávy o lomnickém táboře (počet zajatců) mají však pouze spisy úřadu landrátu Krnov. Všechny vyhlášky a naří­zení o zajatcích, ač se přímo o lomnickém táboře nezmiňují, mají přesto svůj význam, neboť z pomě­rů, které zachycují, je možno usuzovat i na vlastni poměry lomnického zajateckého tábora.

Za této situace je ovšem nejvýznačnějším pramenem, týkajícím se přímo lomnického zajateckého tá­bora, pramen vyprávěcí — německá lomnická obecní kronika. Psal ji známý vlastivědný pracovník Rýmařovska dr. Karl Riedel z Lomnice. Kronika je pozoruhodná z několika důvodů. Projevuje se v ní autorova sčetlost a obeznámení s poměry. Autor byl členem německých organizací, a jak sám o sobě do kroniky poznamenal, patřil ke členům lomnického správního aparátu v době okupace. Přesto však popsal obecní poměry celkem věrohodně. Jeho kronika obsahuje podrobné zprávy o průběhu událos­tí na podzim 1938, z nichž je vidět i autorova tehdejší sympatie s jednáním svých soukmenovců. Poz­ději však neváhal zaznamenat i zklamání části lomnických občanů nad výsledky toho, co jim německá říše dala. Zůstává faktem, že během války dosti sudetských Němců vystřízlivělo — bohužel již pozdě — ze svého opojení pro Hitlera v roce 1938. K nim patřil i Riedel. Proto rovněž neváhal zapsat do kro­niky celkem bez příkras vše, co o vězněných sovětských zajatcích mohl vědět a vidět. Jeho kronika mluví stručnými, ale výstižnými slovy o podvyživeností, nemocech, těžké práci a vysoké úmrtnosti za­jatců. Je s podivem, že mu takové zprávy (které by bezpochyby některý z fanatických funkcionářů NSDAP označil za sympatii se zajatci) prošly. Riedel zaznamenal i cenné zprávy o stavbě tábora a podnikatelích, kteří se na ní podíleli. Bohužel jeho kronika jde jen do počátku roku 1943 a zprávy o lomnickém táboře má pouze do roku 1942. Při poměrném nedostatku jiných pramenů lze toho jen litovat.

Z poválečných pramenů zachovaly zprávy týkající se tábora materiály ONV Rýmařov, odboru pro vnitřní věci. Z akce, pořádané v prvních letech po osvobození, se zachoval spis „Válečné hroby", kte­rý na základě německých pramenů (jakých, to se mi zatím nepodařilo zjistit) podává neúplné údaje o sovětských zajatcích zahynulých v lomnickém táboře.

Při zjišťování faktů o táboře bylo nutno obrátit se i na pamětníky. Potíž byla ovšem v tom, že ze starých usedlíků z let 1938—1945 žije v okolí Lomnice jen velmi málo osob. První osídlenci z roku 1945 si pamatují více události po roce 1945 a popis tábora ve stavu, v jakém jej nalezli. Je třeba brát v ú-vahu i to, že během let se mnohé události z paměti vytratily nebo pozměnily. Nejlépe je proto kon­frontovat jejich výpovědi s dochovanými písemnými zprávami. Při zkoumání dějin lomnického tábora jsem použil vzpomínek soudruhů Jaroslava Pláňavy z Lomnice, Františka Včeliše z Lomnice, Ladislava Dokládala a R. Tichlerové z Dětřichova nad Bystřicí, Jaroslava Pražáka, Františka Potěšila a Josefy Kreisiové z Ryžoviště a Jiřího Přestupského z Moravského Berouna.

  Z dosud živých úředních materiálů jsem použil pozemkových knih obce Lomnice, spisů MNV Lom­nice u Rýmařova a nynějších obecních kronik Lomnice a Dětřichova nad Bystřicí.

Moje práce na historii lomnického tábora nebyla bez pomocníků. Dobré metodické rady a upo­zornění na materiály mi poskytli soudruzi Jaroslav Macek ze Státního archivu Litoměřice, J. Čenský z pobočky téhož archivu v Jablonci nad Nisou a kolektiv pracovníků Státního archivu Opava. Bez výz­namu není ani pomoc soudruha Josefa Matyskv z Okresního archivu Bruntál. Zvláště je pak třeba upozornit na spolupráci soudruhů Miloslava Pilicha a Evžena Krahuly. Jim všem patří můj dík za po­moc pří vzniku díla.

Pokud se týče literárního zpracování této otázky, existuje zatím jen článek P. Fidlera „Lomnický lágr" („Vpřed" - okresní noviny Bruntálská z 1. 5. 1965) a částečně se k tomu vztahuje i článek J. Šidlíka „My a Pražská operace" („Vpřed" z 8. a 15. 5. 1965). Fidlerův článek se opírá o článek J. Hauberta, jenž k němu použil Riedelovy obecní kroniky a spisu „Válečné hroby". J. Šidlik se dotýká pouze jed­né, dosud ne zcela objasněné události v lomnickém zajateckém táboře a snaží se ji vysvětlit, ovšem dost nepřesvědčivě.

Pozemky, na nichž se lomnický zajatecký tábor spolu s řadou provozních a výrobních zařízení pro potřeby wehrmachtu rozkládal, mají v katastrálním území obce Lomnice u Rýmařova označení parce­ly č. 1929/3 (role) a 1929/1 (les). Leží jižně od Lomnice při hranici jejího katastrálního území s kata­strálním územím Dětřichova nad Bystřicí, na západě pak souvisejí s katastrálním územím Rýžoviště.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář